Samota, stres, třes, nechuť, nevyrovnanost, rozpolcenost, netrpělivost, pomlouvání, nesnášenlivost, nenávist, krutost… Tomu já říkám jedním slovem boj.
Bojujeme, abychom přežili. Zákon džungle. Máme to v krvi. Bojujeme nejen s ostatními, ale i s přírodou, s časem, s tělem. Nakonec i a zejména sami se sebou. Hlavní bitva se odehrává v nás samých. Máme to udělat nebo ne? Toť otázka. Na věky věků.
Co když nejsme sami? A ani na pustým ostrově nejsme sami? Co když hranice našeho vědomí a těla není jen zde, ale je dál? Za námi, před námi, vedle nás. Co když jsme víc propojeni? Co když naše myšlenky jsou odrazem od ostatních a myšlenky ostatních jsou odrazem nás? Co když my jsme oni a oni jsou my? Co když skutečné já neexistuje? Co když jsme spojeni stejně tak s hmotou? Co když jsme i celý pustý ostrov? Co když jsme celý svět i vesmír? Co když jsme vše.
Pak není se na co zlobit.
Vše je, jak má být.
A my pocítíme neskutečný klid a mír v duši.
Zlobit se můžeme, nic není kázáno a zakázáno. Zlobit se na lidi, věci či nemoci je zlobou sama k sobě. S mírem uvnitř je zloba jen pak hrou a hrát si není zlé. I zloba je pak krásná. Protože se děje. A co se děje, existuje. A existence je krásná. Díky tomu existuje vše i celý náš vesmír.
Náhody neexistují, i vesmír má v sobě mír a jde vesměs o veškerý, vcelku velkolepý ve všem s mírem, tedy vesmír. Jestli ho chceme vidět, podívejme se dovnitř, do svého já, které má všechny chyby bezchybné a v míru se vším, je samo naším vesmírem.
Pochopení sama sebe je pochopení všeho.